čtvrtek 3. září 2015

Where the hell do I begin?

Říká se, že loučení a konce obecně jsou jedna z nejtěžších věcí.
Pro mě ale vždycky byly nejtěžší začátky.

V blogové sféře nejsem úplný začátečník. Sakra, vždyť v době blogového rozmachu serveru blog.cz jsem patřila do zlatého středního proudu, s krásnou návštěvností, čteností a pravidelnou sortou čtoucích i komentujících. Jenže tehdy bylo začínat blog docela jednoduché. Také bylo jednodušší cokoliv psát, ono tři roky po gymplu a na vysoké škole bez slohového vyžití (kromě fantazírování výsledků v protokolech) se někde projevit musí.

Začátky běhání a více aktivního života se jako jednoduché tvářily. Možná také byly, ale začínat každých 14 dní znova a znova, to už je vyšší dívčí. A mně stačí ta moje vysoká. Dívčí je taky docela dost.

Najít začátek konverzace s člověkem, se kterým bych se chtěla seznámit, tak to byl teprve nerozbitelný oříšek. A možná to tak mělo být a přivedlo mě to k tomu jedinému oříšku, který stál za to, abych si vzala paličku a rozbila ho. Obrazně řečeno. Samozřejmě.

Začít nový život po tom, co se k vám jednoho dne připojí chronické onemocnění a bude se vás a vašich blízkých držet zuby nehty až do konce života, o tom už také něco vím. A věřte mi, že radši bych vám vykládala o tom, že začít učit se maďarsky je peklo nejhorší, ale bohužel.
S maďarštinou jsem opravdu nikdy nezačala.


S trochou štěstí se mi podaří mou kroniku začít jen jednou a dotáhnout do zdárného konce. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat