Soulmate Raskolnikov.

Pokud jste zapáleným čtenářem, pak osudy knižních hrdinů prožíváte s nimi. Pokud je spisovatel co k čemu, provede vás společně s hlavním hrdinou peklem tam a zpátky, i když vy osobně si žijete kdesi vysoko na mráčku z marshmallows a o takových věcech nemáte ani zdání. 

A pokud se v životě vyvíjíte a postupujete kupředu, dostanete se možná do podobné situace jako některý knižní hrdina.

Připravte se, příběh s ponaučením přichází.

Zločin a trest jsem četla ze třech sprostých důvodů:

Jsem rusofil.

Mám ráda psychologické romány.

Mám ráda výzvy a knihy, co ostatní se sebezapřením odmítají jen otevřít. Člověk si musí pohonit ego, ne.

Zločin a trest TL;DR verze jak si ji pamatuji:

Raskolnikov spáchá zločin - má schýzu - schýza se stupňuje - pár dalších postav - Soňa ho láskuje - Raskolnikov i po 3/4 knihy stále bojuje se svědomím - přizná se - "trest" - Bůh ti dopomáhej - FREEDOOOOOM! 

Vlastním trestem samozřejmě není ten trest na posledních pár stranách knihy, ale Raskolnikovův boj s morálkou, svědomím, paranoiou, dobrem a zlem atadáleatakdáleatakdále. 

Samotný trest je i to, že se takto ubíjí asi 90% knihy, dlouhé knihy. :D

Čtenář mě nesmí špatně pochopit, kniha se mi líbila, byla to přínosná čtenářská zkušenost, psychologický profil rozpolceného Raskolnikova vás doslova deptá společně s ním. 

Tedy, aspoň tehdy jsem si byla jistá, že s Raskolnikovem prožívám každou vteřinu jeho vnitřního utrpení. Ani z metra!

Pak jsem totiž před pár měsíci spáchala vlastní zločin. 

Zní to hrozivě, ale nikoho jsem neohrozila na zdraví, nic jsem neodcizila, ani jsem neběhala nahá po ulici, nemávala u toho kufrem nad hlavou za pokřiku "Já jsem Bůh!" Děkuji přednáškám Toxikologie za užitečné příhody z praxe.

Můj zločin spočíval především ve lži a neupřímnosti. Zatajení jedné drobné skutečnosti. Která ani nikomu nemohla ublížit. Jen spíš nazlobit.

Banalitka, co?

Jenže jsem na svůj přečin myslela... no, poměrně často. Trápilo mě, že něco vím, a že to zatajuji. Dusila jsem se ve vlastní šťávě. Pokaždé, když jsem sebrala odvahu na přiznání, rozbušilo se mi srdce na plné obrátky a mně se udělalo tak zle, že jsem přiznání odložila na Svatýho Dyndy.

I feel ya, Raskolnikov.

Až nedávno se mi to povedlo ze mě dostat. Sice jsem svá slova přes dusot kopyt někde na levé straně hrudníku ani neslyšela, ale vyřkla jsem po několika měsících zatajování pravdu.

A trest? Nepřišel. Trest jsem si odpykala ve svém svědomí a teď se mi dýchá zase o něco lépe.

Vím, že jsem z té morální historky vynechala všechny pikantní detaily, o jakouže banalitku a lež se jednalo, ale ono je to spíš trapný a určitě nikoho nezajímá, jak moc mě pálilo svědomí, protože jsem v počítači někoho jiného našla skrytou složku se soukromými věcmi, do kterých mi nic moc není, že? NICMÉNĚ..

..jsem se naučila jednu krásnou věc. 

Lhát ostatním je mnohem lehčí než lhát sama sobě. A ani jedno není něco, s čím bych chtěla žít.

Proto odteď volím upřímnost na všech stranách. Blízký člověk se na vás za nějaký prohřešek sice může trochu zlobit, ale určitě si bude vážit, že jste nakonec s přiznáním přišli sami.

A pokud je rozumný, nebude vás trestat, protože moc dobře ví, že jste se sami zraskolnikovali až až.