Vymítání trémy s finální známkou B.

Před obhajobou bakalářské práce každá část mého těla čelila závažným dilematům.

Žaludek zvažoval, zda si chce snídani ponechat či ji prezentovat společně s bakalářskou prací.

Oči si v osmičlenné porotě vybíraly, komu by snídaně případně mohla přistát v klíně.

Ruce nevěděly, zda si za ty nechutné myšlenky nafackovat, nebo radši jen ústa zakrýt pro případ, že by si žaludek prosadil svou.

Nohy litovaly, že nejsou pohodlně usazeny v keckách, ale zažívají nekonečně dlouhou jízdu ranním MHD v lodičkách.

Srdce nevědělo, jestli chce nadobro umlknout, nebo mě podpořit zvukem slavnostních bubnů ve velmi svižném tempu.

A co alfa a omega celé operace "Obhajoba", mozek? Ten přemýšlel nad dovolenými ze Slevomatu a do kterého klubu se na konci týdne vydá zapít žal.

Long story short - k prezentaci jsem již přicházela jako fungující organismus, jehož všechny části těla mají jediný cíl - přežít a v poklidu odejít. A zachovat snídani.

Jsem zvláštním druhem trémisty. První vteřiny a minuty veřejného vystoupení jsou vyloženě ve stylu exorcismu démona. Celá se třesu a vychází ze mě mnoho pazvuků a slov, která rozhodně nejsou součástí projevu. Nicméně po takových pěti minutách je démon Tréma vyhnán a já přecházím do suverénního postoje. K mé smůle, když jsem se při obhajobě dostala do stádia kulometu (můj výklad nabral na razanci a byl velmi efektní i efektivní), byla jsem u posledních dvou slideů. 

Ale i tak si dodatečně musím pogratulovat, že když jsem laserovým ukazovátkem vypichovala jedinou přímku v grafu, pak jsem OPRAVDU vypichovala JEDINOU PŘÍMKU v grafu, a ne roztřeseným křížemkrážem celý snímek prezentace.

Byl to až nečekaný úspěch.

Nutno tedy dodat, že tři roky vysoké školy mě už trochu dokázaly seznámit a připravit na veřejné prezentace, práci s ukazovátkem a zadržování snídaně.

Posudky vedoucího a oponenta se neposlouchaly snadno - i když jsem je již četla. A i když nebyly nejhorší. Ale já a kritika se moc nesneseme. Ona mě většinou nahání a já se před ní schovávám na záchodě. (Jako když mi spolužák ve druhé třídě chtěl dát pusu. Stejné schéma, stejný strach!) Na otázky oponenta jsem byla samozřejmě připravená. (Až na jeden dotaz, o kterém jeden z mých vedoucích naplno řekl, že je stupidní a že by ho odmítl odpovídat s tím, že je to ztráta času. Bohužel, tak jsem to oponentovi vyložit nemohla.) Největší strach jsem měla z otázek komise. 8 lidí, 8 odvětví jednoho oboru, 8 náhledů na věc. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Jen doufám, že neprokoukli, že můj permanentní úsměv na tváři je znakem nervového vypětí. Ale i kdyby, lepší se smát, než brečet.

Obhajobu mám tedy úspěšně za sebou. A i když jsem před pár dny tvrdila, že se jí obávám více než státnic, teď mám pohled na věc trochu jiný. 

JAK JSEM SE JÁ BLBÁ MOHLA BÁT VÍC POHODOVÉ OBHAJOBY NEŽ KRUTÝCH STÁTNIC?!?!?

Pokračování příště. Snad.