neděle 5. června 2016

Můj předzkouškový rituál aka Jak jsem se (ne)zbláznila při honu za titulem


Hunger games hadra. Jen nedoufáte, že své protihráče zabijete, ale jen doufáte, že když říkají "Nic nevím a nestihl jsem všechno projít!", tak že nelžou. A že jsou na tom aspoň o trochu hůř než vy. Pokud to je vůbec ještě možné.

Na vysoké škole poznáte různé typy studentů. Určitě mezi vašimi spolužáky bude někdo, kdo se učí opravdu průběžně, má přečtená skripta od obsahu až po seznam literatury, ale stejně vás bude utvrzovat v tom, že nic neumí. Samozřejmě po zkoušce opouští budovu školy s krásnou známkou v indexu. 


Lepším případem je stejně pilný student, který ale přizná, že si věří. (Sice mu děsně závidíte, ale ta sebedůvěra je docela motivační a obdivuhodná.)

Dalším exemplářem jsou snaživci. Opravdu se snaží naučit se, dokonce si i věří (tak ať nežeru, aspoň to Déčko!), ale prostě mají smůlu a u zkoušky to nevyjde. Ve vašem srdci je pro ně speciální místo, ve kterém s nimi soucítíte.

V řadách vašich spolužáků určitě budou také studenti, kteří se prostě nenaučili. Ví to, moc to neřeší, nikomu nic nevnucují, a prostě pak přijdou na druhý pokus.

A pak tu jsem já. Být svými spolužáky, asi bych na sebe měla pifku. Pořádnou. I když se snažím učit aspoň týden před termínem, nejlépe dva, v 99% je sobota po obědě a já otvírám skripta k pondělní zkoušce. Panikařím. Hysterčím. Neovládám své emoce, protože to kvantum učiva si opravu zaslouží aspoň pětinásobnou dobu přípravy. S vypětím všech sil si projedu hlavní body. Popláču si na ramenech svých přátel a spolužáků, že je můj život v troskách, nic neumím a nemá cenu na ten termín vůbec chodit. Kudy jdu, oznamuji kolemdjoucím, že se jdu na první pokus jen podívat. Snaživci mi říkají, že oni to i docela umí a že by z toho aspoň nějakou známku mohli vydolovat. 
Když vycházím od zkoušejícího, odnáším si známku B, protože jsem měla ALE SAKRA ŠTĚSTÍ na otázku.  (Což mi nikdo asi už po třech letech a x předmětech se šťastnými otázkami nevěří.) Snaživec se po odchodu od zkoušejícího hlásí na druhý pokus. Ten, co se učil dva týdny, má s odřenýma ušima C. 
*          *          *
Takže dnes mám den před obahjobou a tři dny před státnicemi. Už jsem asi 7 lidem oznámila, že tohle nemá cenu, a že s nimi zapiji bakaláře nejdřív v srpnu. Dalším 4 lidem jsem naznačila, že by mě na konci týdne mohli vzít někam zapít žal. Se spolužáky jsem se podělila o informaci, že jsem stihla projít jen 2  předměty ze 4. Všichni okolo se dušují, že oni také nic neumí. Já ale cítím jejich utkvělé vědomosti na sto honů daleko!
Takže tajně doufám, že můj předzkouškový rituál s hysterií a depresemi zabere i v této finální bitvě, a já nakonec odejdu jako vítěz již při prvním pokuse. Ale nikomu ani muk, mé utrpení a beznaděj je součástí mé předzkouškové oběti bohům, a věřím, že kdybych se tak neutápěla v žalu a stresu, nezvládnu to už tuplem! :D

Trefné zhodnocení mých dosavadních studijních výsledků.


Ráda bych v poslední den věnovala slova díků věcem, co mě po dobu učení na státnice provázely. Povězme si, moc dní jsem se neučila, takže moc věcí to nebude.

...V časech zlých krátila jsem si chvíle mezi zoufalstvím a náznakem naděje sepisováním haiku.

"Státnicová vzpruha"
Sedm a půl dne.
Šest - pět - čtyř - tři - dva - jed -
Jed! Ten pomůže!

"Úskalí biochemika píšícího haiku"
Existuje jen
velmi málo enzymů
do pěti slabik.

...Před spánkem jsem si čistila hlavu pohledem do kaleidoskopu na dně skleněných lahví.

Výhodou jména mého přítele je, že alkoholu si užívám téměř vždy s Mírou.

...Děkuji Kroměříži, protože je prostě okouzlující, a při každé návštěvě zámeckého parku mě dokáže uchvacancovat nějaká jiná zdejší krása.
V zahradě je tolik prostoru a zašívárnových míst, že to z ní dělá ideální místo na učení. Nebo na útěk před učením.

...Díky bohům za Geocaching a spoustu krátkých výletů (většinou na celý den, že) a odreagování od učení.


...A nejvíce děkuji mé půvabné Sahara Smoke, za příjemně strávená odpoledne v zahradním altánu či večer u zaručeně kvalitních filmů jako 50 shades of Black.
My precious.

Pozorného čtenáře by mohlo napadnout, že jsem se k učení možná ani moc nedostala. A pozorný čtenář je opravdu pozorný. Ale na mou obranu jsem při všech zmíněných aktivitách zažívala výčitky svědomí a nervy pracovaly.

Nezbývá, než doufat v milosrdenství komise u obhajoby a štěstí na otázky. Vlastně jako vždy.


Žádné komentáře:

Okomentovat